hovadina hovadina2

Duben 2013

V poutech osudu II.

23. dubna 2013 v 13:20 | Stefi |  Příběhy osudu

KAPITOLA I., 1. ČÁST


Je chladné podzimí ráno. Nad velkoměstem se vznáší lehký mlžný opar. Vzduch je cítit deštěm a vlhkou hlínou. A malými uličkami se proplétá dívka.Osaměle kráčí, neznámo kam. Dokonce to vypadá, že ani ona sama to neví. A ta dívka jsem já. Před chvílí jsem se nenápadně vytratila z domu. Vlastně by se dalo říct, že jsem zdrhla. Nikdo si toho zatím nevšiml. Nejspíš. Táta odjel někam za prací, nikdo neví kam a na jak dlouho a s mámou si poslední dobou moc nerozumím. A od tátova odjezdu je všechno mnohem horší. V jednom kuse se hádáme, jak kvůli zásadním věcem, tak i kvůli úplným maličkostem.Už ve chvíli, kdy jsme si s tátou řekli poslední ,,ahoj" mi došlo, že jsem právě ztratila smysl svýho života. Nikdy mě nic nebavilo, škola mi nešla, spolužáci se mi vyhýbali (ani nevím, proč) a žádné jiné záliby jsem moc neměla. Měla jsem jenom jeho. Tátu. A když on je pryč, nevidím důvod dál zůstávat doma.Vlastně ani nevidím důvod žít dál.Ale stejně nepřestávám věřit. Možná se ptáte ,,V co?", ,,V co asi tak ještě můžu věřit?". Přece v naději.


V pouetch osudu I.

23. dubna 2013 v 12:38 | Stefi |  Příběhy osudu

PŘEDMLUVA

Vždycky jsem se měla dobře. Žila jsem šťastně se svou rodinou, s mámou, tátou, dvěma sourozenci a se psem. Táta měl slušnou práci s dobrým platem, máma si taky nemohla stěžovat.
Měla jsem téměř všechno, co jsem si mohla přát. Jenže já chtěla stále víc. Moje náročné a mnohdy nesplnitelné požadavky se na rodiče sypaly jako lavina