hovadina hovadina2

V poutech osudu III.

2. května 2013 v 9:04 | Stefi |  Příběhy osudu
KAPITOLA I., 2. ČÁST

Je kolem poledne. Já a Cathy jsme se ještě nevrátily. Pořád bloudíme mezi vysokými domy, jako dvě těla bez duše. Teď už se nikdo na nic neptá.



A já přemýšlím. Přemýšlím o všem, co se od dnešního rána stalo. Jak rychle se to všechno seběhlo. Kam jsem se to dostala? Vím, že mi Jack, Alex ani nikdo z ostatních neublíží, cítím se s nimi v bezpečí. Ale ten tenoulinký pisklavý hlásek v mém podvědomí křičí. Křičí, jak jen to dovede. Křičí, abych odešla jinam, abych opustila partu, než bude pozdě. Ale jak mám odejít? Jak MŮŽU odejít? A jaké ,,pozdě"? Nejradši bych si toho hlásku vůbec nevšímala, jenže to nejde. Chvílemi křičí tak hlasitě, až mám pocit, že mi pukne hlava. Ovšem nikdo jiný ho neslyší. Otravujde svým pištěním jenom mě. Snaha ignorovat ho je obrovská ztráta úsilí. Nemůžu se ho nijak zbavit. A tak, když je chvíle tiha, ho poslouchám. Poslouchám, co říká...
,,Alkohol a cigarety né! Né! Né! A Jack bere určitě drogy, vím to! Vím to! Vím to! Jdi od nich pryč! Pryč! PRYČ!!!!!"
,,Tak dost. Už mě to nebaví. Jedinej, kdo by měl jít PRYČ, jsi TY." Vedu vnitřní dialog se svým vlastním podvědomím. ,,Nech mě jít! starej se o sebe! Pryč! Běž pryč!!" A v tom se tiše ozve: ,,Jak chceš. Ale já tě varoval..." Najednou bylo ticho. Konečně mi dal nadobro pokoj. Jeho výhružky neberu vážně. Soustředím se jen na to ticho ve své mysli, slastné ticho, kde se neozývá žádný protivný hlas


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama