hovadina hovadina2

Snad Bůh to tak chtěl... (1)

26. července 2013 v 16:10 | Stefi |  Příběhy o koních

Konec znamená jen nový začátek- část 1.

Vítr mi fouká kolem uší, hříva vlaje, cítím vůni koní a léta. Vraník tryská po rozkvetlé louce a já se přizpůsobuji jeho pohybům. Jsme jako jedno tělo. Jedna duše. Jedna mysl. Miluju ten pocit. Připadá mi, že se vznáším. Že létám. A všechno je tak, jak má být. Avšak pravda je jiná. Najednou už necítím ten plynulý pohyb pod sebou. Místo toho ucítím tvrdý náraz, klopýtnutí. Potom chvíli letím vzduchem a pak...už si nic nepamatuju. Poslední, co cítím je palčivá bolest po celém těle. A pak už necítím nic.

Kde to jsem? Zpočátku se mi zdá, že všude kolem je bílo. Párkrát zamrkám a už rozeznávám jednotlivé věci. Hadičky, přístroje, měkký nadýchaný polštář, ve vzduchu je cítit dezinfekce. Nemocnice. Co tady ale dělám? Jak jsem se sem dostala? To netuším. Poslední, co si vybavuju je bolest a tma. Co se ale stalo předtím? Nemám tušení. Zkouším si trochu rozhýbat tělo. Hlava, ruce, nohy...Počkat, nohy! Kde jsou, Nahlédnu pod peřinu. Mám je obě. Ale nic v nich necítím. ani dotek ruky. Zkouším jimi pohnout. Ne! To ne! To nemůže být pravda!
Chce se mi brečet. Začínám se utápět v sebelítosti. Je ze mě mrzák. Pořád brečím. Polštář je už úplně mokrý. a najednou už zase ne. Zase nic necítím. Usnula jsem

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama