hovadina hovadina2

Snad Bůh to tak chtěl... (2)

30. července 2013 v 15:34 | Stefi |  Příběhy o koních

Konec znamená jen nový začátek- část 2.

Když se znovu probudím a zamžourám očima, uvidím nad sebou lidské obličeje. Párkrát ještě zamrkám. Už je rozeznávám. Jsou tu máma, táta, brácha a sestřička. Všichni na mě upírají své pohledy. V jejich očích vidím povětšinou lítost.



,,Ahoj," pozdravím.
,,Kim!!!" Máma vykřikne a do očí jí vhrknou slzy a obejme mě, jak jen to jde. ,,Mami! Já..víš..no...je mi to líto..."
,,Ne, neomlouvej se, to bude dobrý. Je to moje chyba."
,,Né mami!!! Ty za to nemůžeš! To JÁ jsem byla ta blbá, co si nevzala helmu!" Obě se rozbrečíme.
Po chvíli zase promluvím.
,,A...co se teda vlastně stalo???" Slova se ujal táta: ,, Tvůj kůň při cvalu špatně došlápl, asi se trefil do nějaké myší díry... No a to tě nejspíš vyvedlo z rovnováhy a spadla jsi. Naneštěstí jsi dopadla přímo na hlavu." Hned při druhém slově tátova proslovu přestáávám vnímat jeho slova a zase pláču. ,,Co se stalo s Lanvinem, Kde je?" Poslední větu už doslova zakřičím.
,,No, víš, Kim..."
,,TAK CO S NÍM JE???????" Křičím na celé kolo a po tváři mi stékají hořké slzy.
,,Museli jsme ho nechat utratit," pípne tiše maminka.
,,Co-co-cože?" Můj obličej se stáhne do úzkostné grimasy a v koutcích očí cítím, jak přichází další příval slz.
,,Utratit? Ale...to přece nemůžete! Ne! Že to není pravda!? Mami! Tati! NE!!!!!" Už se zase cítím vyčerpaná a se vzlykotem padnu zpátky na postel. Všichni postupně odchází, jen máma zůstává a konejší mě. ale já o její přítomnost nestojím. ,,Jdi pryč."
,,Ale Kim-"
,,Jdi pryč, neslyšíš," zuřivě vyštěknu. Máma na mě vrhne prosebný pohled, ale když uvidí můj rozzuřený výraz, pokorně svěsí hlavu a mlčky odchází. Já nepřestávám brečet a po chvíli zase usínám.
Po nějaké době mě probudí klepání na dveře a vzápětí do místnosti tiše vklouzne setřička. Obejde všechny pacienty, až dojde i ke mě. Vidím, že nese jen svačinu. Zatímco ji pokládá na stolek, sbírám odvahu, a když už se chystá odejít, potichu se zeptám.
,,A...jakou mám šanci, že budu zase chodit?" Sestřička chvíli dělá, že přemýšlí a pak se otočí a přisedne si ke mě.
,,Kim, abych pravdu řekla, doktoři ti moc velkou naději nedávají. Ošklivě sis poranila míchu a...pacienti jako ty už většinou nechodí. Ovšem, byly tu i výjimky, ale to byl spíš Boží zázrak než cokoli jiného." Sestřička se na mě podívá smutným, chápavým pohledem.
,,Je mi tě líto. Taková krásná mladá holka... Budu ti drřet palce," mrkne na mě.
,,Děkuju," odpovím, a snad poprvé za celou tu dobu se usměju
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama